… aneb: jak málo „se mluví“ o lásce

 

 

 

… oh, ano: málo „se mluví“ o lásce. Občas je ke slyšení ta či ona biologistní či biologistně-freudistická redukce, tu a tam zaslechnete o „Boží lásce k člověku“, které je ta „lidská“ jenom odleskem, který se prosápal přes fátum prvotního hříchu. Ale jinak nic … láska jakoby nebyla „důležitá“. Jakoby šlo jenom o další „jahůdku na dortu“, jako by šlo o to, co přijde na řadu, teprve až budou „zaplaceny účty“ a umyté nádobí …

 

… řekl bych: „Nene, vážení bližní, to je velký OMYL!“ … ale neřeknu to. Proč? No protože to není „omyl“! … není to „omyl“, který se stal a děje „jaksi omylem“, „nedopatřením“ a „nevědomostí“. Nene, je to daleko horší, bohužel.

 

… nedávno si mi „jeden“ z mých vzdálených bližních nepřímo posteskl, že můj blog je samá „depka“ – a má samozřejmě pravdu. Ale co mám dělat? – „nevybírám si“.

 

 * * *

 

… nežijeme „v omylu“, žijeme „v zapomnění“. „Zapomněli“ jsme „na lásku“.

 

… láska, láska … lásky, pásky … láska není žádný „cit“, není to „emoce“ a není to nějaký „doprovodný psychologický jev procesu“ našeho „rozmnožování“ … láska je něco mnohem, ale mnohem, „důležitějšího“ …

 

… „důležitějšího“? … slabé slovo: … jde o „bazalitu“, jde o ontologickou „bazalitu“. Je to „to“, co nás „činí“ být tím, čím jsme a čím být můžeme. Totiž: zcela konkrétní individualitou neboli singularitou. Láska je „událost“, kterou se takovou singularitou stáváme a můžeme stát – a „nijak jinak“. Tedy: pokud se takto „nestaneme“, pak se nijak jinak „stát“ nemůžeme.

 

… hmmmm … to zní vážně, že ano? … ale jak tomu „rozumět“, jak z toho dostat „smysl“, jenž by šlo nějakým způsobem „přeložit“ tak, aby se stal srozumitelným „vodítkem“?

 

Žádné obavy: je to „snadné“ …

 

Láska je „maximálně“ možným „zážitkem“ identity, kterého jsme „schopni“ a který je tedy v „naší“ možnosti, a tedy: jenž je „pro nás“ možný. Je to takové setkání se, které ve svém „průniku“ identity identity a ne-identity drtivě „vynáší“ identitu, je tedy „událostí“ takového setkání se, ve kterém svou identitu skutečně a konečně „získáváme“. A protože jde o identitu „maximální“, a tedy „nejhlubší“, tak jde i identitu i nejkonkrétnější z možných – identitu „do“ hloubky naší mezně individuální konkrétnosti …

 

… hle: … láska je „místo“ času, ve kterém konečně JSME.

 

Proto je tak důležitá ona „první láska“, i když ve svém „jevu“ mohla být v porovnání s těmi „druhými“ a „třetími“ jenom chudou Popelkou. „První láska“ je a „na vždy“ zůstává „místem“, „kde“ jsme se „stali“. Kde jsme se jakožto singulární bytosti „uskutečnili“, kde jsme se jakožto takové bytosti stali „dospělými“ …

 

… v identitě s „tím druhým“. S „tím druhým“, se kterým jsem identicky, jenž je tedy: mou identitou. Identitou, „do“ které „budou“ vrůstat a „ze“ které již „budou-na-vždy-vyrůstat“ všechny další „ozvuky“ téže identity.

 

 * * *

 

… kdepak: čas není žádná „linie“, čas není žádný „proud“. Čas „plyne“ z minulosti a z budoucnosti k přítomnému. Je to jako vír, jako „výlevka“, v niž „střed“ přítomnosti pohlcuje minulé i budoucí, a však nikoli „do nenávratna“, „do“ nějakého „bezedna ztracenosti“, nýbrž „do“ nás.

 

… vidíte? … Přítomnost nemusí být zrovna „Teď-Zde“. Přítomnosti totiž může být „daleko-v-minulosti“ a může se stát, že se Vaše přítomnost „ještě-nestala“. Může se stát, že po celý svůj život „zůstanete“ nedospělou lidskou bytostí – lidskou bytostí, která nedospěla své identity, své singularity …

 

… hle, hle: právě toto se „nám“ může „stát“ (či přesněji: „ne-stát“) bez lásky.

 

 * * *

 

… zapomínáme „na lásku“? … jistě, že zapomínáme. Žijeme ve „světě“, který totiž „nemá“ být skutečně „zakotvený“, žijeme ve „světě“, který nemá mít skutečnou přítomnost. Žijeme ve světě, který není „stavěný“ pro dospělé bytosti – dospělost je zde nevítána. Ba naopak: za dospělost je zde „vydávána“ ne-dospělost. Máme být lačně a bezuzdně se chápajícími dětmi. Máme být dětmi, které se brutálně „hrnou“ do „světa“, aby zde „věčně“ uchvacovaly jeho „překvapivost“ do své lačné „moci“. Takový je „svět“, který je nám „vyráběn“ a kterým máme být vyráběni. Láska jakožto „událost dospělosti“, a tedy událost „zakotvení“, se sem tedy skutečně nehodí. Je dokonce výsostně nebezpečnou, protože je jakožto „místo-v-čase“ oporou naší existence – „místem“, o které se doslova „opíráme“, „ve“ kterém jsme.

 

… překvapivé a tristní: žijeme „z-většiny“ ve „světě“ nedospělých …

 

… máme tedy zapomenout „na lásku“, a také zapomínáme … vždyť: co „potřebujete“ více, „máte-li“ lásku? … skutečně nic, protože „tehdy“ a jedině „tehdy“ skutečně jste …

 

 

… kus řeči:

Dobré… (MŠ – Mail – WWW) Vloženo 04.05.2006, 20:14:23
…myslím. A vůbec ne pesimistické. Copak uvědomování si toho, že věci jsou jinak a že jsou překrouceny a překrouceně chápány, je nějaký pesimismus. Špatnou náladu mám častěji z toho, když nenacházím pro svůj „pesimismus“ kladnou odezvu. Ten Váš mi ji zlepšuje. Rád sem občas zaskočím…

laska a nevykon (straba – Mail – WWW) Vloženo 04.05.2006, 20:37:25
Nedospeli posuzuji hodnotu sebe sama prostrednictvim vykonu, ktery dokazi podat. Vedomi sve hodnoty a schopnost odevzdani se jsou dnes 2 zasadne nezadouci hodnoty, protoze jsou ukotvene uvnitr tela. Proti tem, kteri by chteli dospet, jsou do prvni bojove linie vysazovani deti, vsimli jste si?

strabo (psovod – Mail – WWW) Vloženo 05.05.2006, 08:07:13
všimli… zatím otálím s dětmi…

… milý strabo … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 05.05.2006, 21:06:26
… Ty určitě víš (a já také :-), že od dob Darwinových máme tendenci podřídit naše taxonomie, naše třídění tomu, čemu říkáme „vývoj“ … je to skvělý intelektuální nástroj, i když jistě právě a jen nástroj …

… odtud se držíme postulátu, že ontogeneze „opakuje“ fylogenezi. Určitě se v něm najdou velké „mouchy“ neboli „bugy“, ale jakožto intelektuální nástroj je to opět užitečné …

… jak je tedy ontogenezí fylogeneze „opakována“? … jistě: „postupuje“ od obecného k individuálně konkrétnímu … a tedy:

… k „cíli“ singularity, jež se již jakékoli taxonomii či kategorizaci vymyká … a to naprosto bezpečně (!!!) … o singulárním nemůže být žádná „věda“, že ano? …

… a teď: „V čem je LIDSKÉ mládě mládětem?“ …

… no jistě:

… je mládětem v „rozvoji“, v „přisvojování-si“ LIDSKÉ DRUHOVOSTI v její abstraktnosti. A co je právě tímto abstraktním lidským specifikem? … bo to přeci víme: všechny „aktivity“, „výkony“, jak zcela správně říkáš, jež jsou v lidském případě PRÁVĚ A JEN výkony ZVĚCŇUJÍCÍMI a VĚCNÝMI, na věcech ulpívajícími a s věcmi zacházejícími …

… děti jsou zcela brutální zvěčňovatelé a věcnitelé! … proč? … no, protože se to „učí“. A právě proto jsou také „chráněné“. Jsou „chráněné“ svým „statusem“ dítěte, které je vzhledem k tomu, co v tomto svém „učení“ učiní, NEVINNÝM … avšak na druhé straně i BEZPRÁVNÝM. To, proč je nevinným je jasné: aby se „nebálo“ se „učit“, ale proč je „bezprávným“, že ano? … no to je proto, aby ho mohl „dospělý“ (především a jen rodiče a odtud přirozená lidská obec) kdykoli v excesech jeho „učení“ zarazit ===> negativně ho vymezit, čili: položit mu hranice ve „svobodném“ poli jeho učení. Odtud je přirozená výchova vždy jen a jen „negativní“ = klade meze zcela „svobodnému“ a „nevinnému“ konání, a nikoli „pozitivní“, to jest taková, aby pozitivně „předepisovala“ co a jak …

*

… kdy tedy končí dětství? …

… končí v okamžiku, kdy je dítě „vyučené“ v lidské „schopnosti“ zvěcňovat jiné. To jest tehdy kdy „chápe“ principy tohoto zvěcňování, avšak zároveň „pochopí“ i limity této lidské „vášně“ i nutnosti zároveň. Kdy „pochopí“ ty limity, které mu byly, po celé jeho dětství, ukládány jeho rodiči.

… a kdy je pochopí? …

… pochopí je tehdy, když „narazí“ na cosi, co je NE-ZVĚCNITELNÉ …

… a co to je? …

… no, přece jiný člověk, kterého miluje …

… a proč nelze takového člověka zvěcnit? …

… no proto, že „událost“ lásky je událostí identity tak, jak jsem o tom psal výše …

… a tedy? …

… zvěcnění člověka, kterého miluji by bylo mezním zvěcněním mě samotného, a tedy „inverzí“, absurdním převratem celého „vztahu“ člověk-věc …

… hle hle: v lásce se člověk stává dospělým, protože právě a jen v ní nahlíží meze svých zvěňujících a věcnících VÝKONŮ a jejich striktní PODŘÍZENOST „událostem“ přirozeného světa = zde je „pramen“, ur-quelle lidské přirozené kulturnosti … zde a nikde jinde. Konsekvence si lze jistě lehko domyslet …

*

… to vše nikoli pro „polemiku“, nýbrž jen a jen pro upřesnění …

neco odborneho o lasce ;-) (straba – Mail – WWW) Vloženo 12.05.2006, 22:21:08
Pokud blud definujeme jako iracionální přesvědčení, které není přístupné rozumové argumentaci, pak láska tuto definici zřejmě opravdu splňuje. Například je zde průvodní neotřesitelné přesvědčení, že vztah bude trvat navěky, i když mnoho důkazů svědčí pro opak (zkušenost z vlastního života, sledování okolí atd.). Dalším asociaovaným bludem má být zcela nekritické hodnocení milované osoby. Někdy se připojuje i naprosto špatný pohled na vlastní možnosti (přecenění sil, optimismus neodpovídající situaci apod.), občas lásku provází také paranoia či patologická žárlivost.
Námitka proti celé koncepci zněla, že v případě lásky je šílenství pouze omezené ve vztahu k určitému objektu a další mentální funkce nejsou narušeny. Yougson však uvádí, že celá řada bludů je podobně jednoúčelových. Lidé jsou třeba přesvědčeni o únosu mimozemšťany, ale ve všech dalších ohledech se chovají normálně.
Yougson svůj pohled na věc zakončuje nadějným konstatováním, že ačkoliv popisovaná psychóza vykazuje i v případě úspěšného vyléčení tendence k recidivě, řadě lidí se přece jen podaří postupně získat jistou imunitu a zbytek života dokáží přečkat v relativním poklidu, neobtěžováni dalším atakem choroby.

Robert M. Yougson: O šílenství, podivínství a genialitě, Portál, Praha, 2000, http://www.portal.cz

… hmmm … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 13.05.2006, 00:50:00
… jasně, jasně … já vím (a asi my všichni) … je mnoho „situací“, které považujeme za lásku, avšak se ukáže, že nikoliv …

… myslím, ale všichni ve svém životě jsme schopni identifikovat (a do jisté míry i nepřímo zpětně „ověřit“), že mezní a konkrétně individuální identifikace, její zážitek a zpětná reflexe skutečně „jsou“ … na lásce je zvláštní to, a to je argument proti všem takovým „teoriím-lásky-jakožto-bludu“, že velmi často „objevíme“ to, že někoho skutečně milujeme, teprve až tehdy, když ho ztratíme …

… co to znamená? … no, znamená to, že jsme se s takovým člověkem setkali … k oné výjimečné události „došlo“, a my jsme si toho vlastně ani nevšimli = nereflektovali jsme to … a pak bum: celá „věc“ se nám odhalí až zpětně, a může se tak stát i „pozdě“ …

… ontologická „báze“ události lásky tak „proběhla“ a „jest“ a plně se zapisuje zpravidla hluboce do našeho „existenciálního habitu“, avšak zůstává v našem „empirickém“ životě nijak nevyslovena …

… myslím, že „zamilovaní“ jsme (a byli jsme) poměrně často, často velmi „dramaticky“ … to může někdy, a i často, skutečně být „úlet“ … „blud“, avšak skutečná láska se nám „stává“ velmi zřídka … nikoli proto, že by to bylo cokoli „mystického“, nýbrž proto, že je velmi malá pravděpodobnost, že narazíme na doslova ontologicky (vzhledem k lásce) „kompatibilní“ protějšek … je to cosi, jako „shoda“ dvou velmi komplikovaných 3D profilů …

… takže si myslím, že je skutečně třeba dělat rozdíl mezi láskou a zamilovaností … láska je ontologická, je předchůdná => jde „zevnitř-ven“, kdežto zamilovanost je „empirická“ => jde „od-smyslů-dovnitř“ …

… domnívám se, že láska zpravidla vůbec není nějak „exaltovaná“, spíš naopak: je „vážná“, „klidná“ a „těžká“, protože přináší velmi „vážná“ a „těžká“ uvědomění. Přináší uvědomění, že nejsem pouze „Já“, nýbrž, že jsem především někdo „Jiný-Druhý“. Ne nadarmo říkáme: „Druhé“ či „Jiné Já“. Existuje-li nějaké skutečné „jinobytí“, pak je to právě a jen veskrze událost „lásky“, jež skutečně otevírá, právě díky tomuto „jinobytí“ skutečný, zcela konkrétní lidský čas.

… já mám „hypotézu“, že zamilovanost je vlastně takový zvěcněle-empirický „trénink“ či „dětská hra“ … a má tak všechny „znaky“ tomu odpovídající … já jsem přesvědčen, že láska je „něčím“ co se skutečně vymyká jakémukoliv „vědeckému“ zkoumání. Je tomu tak proto, že skutečně jde o naprosto unikátní, singulární (tedy velmi těžko zobecnitelnou) událost, jež je srovnatelná se svými jinými „výskyty“ jenom právě veskrze tento znak. Právě proto bude jakákoli věda v případě této „předmětnosti“ zpravidla „zaměňovat“ lásku právě se zamilovaností.

Asi existují ještě i jiné „identitní události“ (to je takový můj „pracovní“ termín): to jest třeba ty „události“, které podkládají to, čemu říkáme „přátelství“. Ostatní „identitní linie“, jako třeba identita rodičů a dětí, identita sourozenecká, považuji za „odvozené“ o primárních událostí „lásky“ mezi-pohlavní. Když si všimneš, tak zjistíš, že takto „láska“ a „přátelství“ jakožto primární identitní události zakládají jak lidskou časovost, tak i jeho prostorovost = zakládají synchronii struktury přirozeného lidského společenství (rodina, rod, sousedství, obec), tak i její diachronii v toku časových vrhů „předek“-„současník“-„potomek“, a tak dále … identitní události jsou pak tím „nejzákladnějším“ ontologickým „pojivem“, ze kterého čerpá přirozené lidské společenství svou skutečnou „organicitu“, a tedy i svou „sociální“ identitu, a tedy jde i o „zdroj“ konstituce toho, čemu říkáme: „svět“ …

… hmmmm … tak v kostce řečeno …

vžžžžžuuuuuuuum (psovod – Mail – WWW) Vloženo 13.05.2006, 22:39:47

Mám názor, že se o něco připravujete, když to máte takhle prozkoumaný :-)

Mě v tom baví nevědomě lítat a nabíjet si hubu…

.. no jasně, že „připravujeme“, psovode … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 13.05.2006, 23:25:14
… má-li ovšem použít plurál … :-) … nelze „ne-připravovat“ … jsme přeci lidi, ne?