(3) =náhled=
… vzpomínáte na žido-křesťanský „mýtus“, který již vlastně není žádným mýtem, protože jde o metafyzickou přetráveninu, o „stvoření člověka“, „prvnotním chříchu“ a „vyhnání z ráje“?
… jak by ne, že ano? … :-)
… zde se „vypráví“, že člověk byl „stvořen“ svobodný, a tedy že „svoboda“ je i jeho „přirozeností“ (opravdu v uvozovkách – k tomu níže). Od toho také „dostal“ od Boha, svého stvořitele, „rozum“, aby se mohl rozhodnout mezi „dobrem“ a „zlem“, což je podmínka „svobody“ v onom pojetí „volby“ … že ano?
… a člověk „zvolil“ … byl „svobodný“ a zvolil „zlo“! … a to i „z“ rozumu, kterým byl obdařen, a který snad byl i za tímto účelem vytvořen. Podivné, že ano? … ale my se nebudeme zaobírat metafyzicko-theologickými zapeklitostmi, které jsou v zásadě nesmyslné, a tedy „neřešitelné“. Tím, co nás, právě teď, bude zajímat, jež ona:
… volba „zla“ … ona fatální volba „zla“, jež je jádrem „prvorního hříchu“ a „zatracení“ – „vyhnání z ráje“ – které spolu člověkem v zásadě postihuje celé „stvoření“. Podivuhodné, že ano? … teprve touto volbou „zla“ jsme se vlastně ocitli „na světě“ – „svět“ je touto „volbou“ založen a je jím zásadně, podstatně určen.
Ba co více:
… „osudová“ volba „zla“ byla „pro člověka“ u volbou „ne-svobody“ – totální ztráty svobody, ze které mohl být „vyňat“ opět a jen intervencí Boží – onou pověstnou „boží milostí“, jež se svého vrcholu dožívá v „daru“ a „oběti“ Ježíše Krista.
Hmmm, jak příznačné: … člověk je „vinen“ svou volbou „zla“ a Bůh mu opět a ZNOVU „daruje“, ve své „milosti“, možnost se z této „ne-svobody“ vymanit – přijetím jeho „milosti“ právě a jen jakožto „Jeho“. Jistě, opět: … co asi mohl člověk „volit“, že ano? … jen Boha a jen Boha, pokud zvolil jinak tedy dal sluchu nějakému „Hadu“, potažmo Evě – a tedy jaksi opět ne-ze-svého-rozumu, je tam zase nějaký jiný „aktér“ – tak přišel „trest“:
… mocenská suspendace jeho „svobody“ …
… hmmmm … tak „k čemu“ taková „svoboda“ je, že ano? … k čemu je, kdy vždy MUSÍTE volit totéž, jinak jste „na férofku sejmuti“ … bez diskuse.
… kdepak: … nesmysl, nesmysl jako hrom – člověk jakožto stvořená věc neměl na jakoukoli svobodu jakýkoli nárok. Věci totiž nejsou a nemohou být svobodnými, svobodnými jsou bytosti, které nikdo a nic nestvořilo – ani „nějaký bůh“.
* * *
… volba „zla“ …
… svlékněme si to z toho metafzického obalu, svlékněme si to z těch „čarodějnických“ manipulací … co dostaneme? … co dostaneme, pokud přijmeme to, že jsme PŮVODNĚ a PŘIROZENĚ bytostmi – a nikoli výtvory, nikoli stvořeninami, nikoli věcmi?
… jsme přirozeně bytostmi, a jsme tedy přirozeně svobodní – uskutečňujeme své bytostné možnosti v setkávání se s jinými bytostmi tak, že se v konfliktu s nimi sebe-zachováváme a vě shodě s nimi sebe-ustavujeme – jakožto bytosti „mezi“ jinými bytostmi.
Toto sebeuskutečňování se je naším „dobrem“ – toto a jedině toto, a nic jiného! Naše skutečnost, skutečnost našich bytostných možností, od těch nejobecnějších, až po ty zcela indivudální, je naším „dobrem“.
A MOŽNOST tohoto uskutečňování je naší SVOBODOU … hle … jak krystalické:
… být zbaven této možnosti znamená být zbaven svobody. A takto jsme se mohli zabavit svobody jen a jen my sami a nikdo jiný.
Žido-křesťanský pseudo-mýtus má tak „pravdu“, avšak jakožto on sám jí převrátil v obludnou lež. Má pravdu v „meritu“, který obalil převracejícími „závorkami“, jako když ovoce zavaříte do plechovky, na kterou napíšete: „Zaručeně čersté ovoce!“ Skutečně jsme totiž dostali „na výběr“ mezi svobodou a ne-svobodou, protože jsme „museli“ …
… „museli“? …
… jistě: … museli jsme si „vybrat“ mezi: „být svobodní“ a „být vůbec“. Museli jsem si vybrat mezi naším „jak-bytím“ a naším „že-bytím“, a tedy: … mezi „naším“, autentickým bytím … a bytím věcí …
… bytím věcí? …
… jistě: … „bytí věcí“ je totiž jediný způsob, jakým je možné bytost zbavit svobody … respektive: … donutit bytost, aby věcí „byla“ …
Jsme bytostmi, které mají „talent“ k tomu zbavovat jiné bytosti jejich svobody, a tedy: převracet je ve své věci – právě toto je naše svrchovaná SPECIFICKÁ síla. A právě proto a práve proto se ztráty svobody tak děsíme – předem a předchůdně, protože převracení ve věc předem rozumíme: … JSME totiž, ve svém sebe-zachování, a tedy ve svém „že-bytí“, takovým převracením ve věc. Porozumění převracení ve věc je tudíž před-rozuměním našemu vlatnímu bytí, našemu vlastnímu „druhovému“ bytí …
… děsíme se, předem, že bychom mohli být převráceni ve věc …
… nutnost převracet jiného člověka ve věc je tudíž pro nás rovněž děsivá. Proč? … protože ve zvěcnění, zbavení svobody, jiného konkrétního individuálního člověka nutně zvěcňujeme SAMI SEBE v obecné „vrstvě“ své vlastní existence jakožto „analogové“ konkrétnosti – zbavujeme se své vlastní svobody doslova: „v obci“ … zvěcňujeme svou vlastní obecnost, své vlastní „spolu-bytí-v-obci“, bez kterého již nejsme, a nemůžeme být, „celými“ lidmi.
Říká se, že svoboda je „nedílná“ … a zde je důvod. Není to ovšem zas-až-tak pravda – lze aktuálně zbavit jiného svobody „více“, než sebe – až k čirému zničení jiného a jen k poničení sebe. Avšak není „situace“, a tedy aktualita, jako „situace“, že ano?
* * *
… zvolili jsme tedy „zlo“ …
… „primárně“ jsme zvolili zvěcnění, a tedy zamezení jinému v možnosti uskutečnit se, a tudíž: … zbavili jsme jiného člověka svobody, což znamená, že jsme, v „obecné vrstvě“, zbavili svobody i sebe sama.
… proč? …
… protože jsem se „báli“ více ztráty našeho „že-bytí“, před ztrátou naší autenticity – naší svobody. Dali jsme přednost PŘED naším OBECNÝM sebe-uskutečněním našemu OBECNÉMU sebezachování.
Bylo to „rozumné“? … jistě, že bylo. Získali jsme „čas“ vyřešit „to“, co nás k této volbě „zla“ nutilo a nutí, aniž by nás totéž aktuálně zahubilo. Co je touto nutností ovšem probíráme jinde.
… a „byla“ tato volba nějak „definitivní“ – tak jako v žido-křesťankém „mýtu“?
… jistě, že nikoliv! … tuto volbu vykonáváme dnes-a-denně. Je to naprosto nutné, protože věci se musí udržovat – věci nemají svůj vlastní život: musí být vyráběny a opravovány, musíte jim dodávat suroviny a energie: neobstarají „se“ totiž samy, a pokud pak je k tomu musíte donutit či alespoň vytvořit další funkční „podmínky“, jež je k tomu donutí, a to včetně těch situací, ve kterých jsme těmito věcmi i my sami – kdy jsme to my sami, z koho takovou věc děláme a kterou, jakožto takovou, udržujeme – naše nesvoboda je naším každodenním činem …
… hmmm … kde to jsme, že ano? … že bychom byli „zpět“ u té „volby“? …
… oh, jistě: … musíme každodenně volit toto „zlo“, každodenně volíme svou ne-svobodu, své zvěcnění ve prospěch přežití. Proč to děláme? Musíme to ještě a stále dělat? To jsou otázky, které nám stejně každodenně v této volbě musí vyvstávat.
Ona volba tedy není „definitivní“, nýbrž je vždy a předem přítomná – je vždy-již-nyní. A netvoříme jí své „dobro“ a „zlo“ – ty jsou dané – netvoříme jí svou svobodu a ne-svobodu – i ty jsou dané – a ani tato volba není touto „svobodou“. I ta je daná.
Volíme to, zda budeme i nadále dělat „zlo“, a tedy ne-svobodu.
… můžeme tedy být svobodní? …
… jistě: …
… jakožto bytosti svobodní jsme – „jde“ o to se přestat svou volbou této svobody zbavovat, pokud to ovšem je a bude možné. Jsme svobodní a v možnosti ne-svobodní – svou volbou činíme, aktuálně, a v tom má metafyzika pravdu, skutečností, čímž se své svobody, kterou nijak neděláme, zbavujeme. Naše ne-svoboda je stejně „analogově“ konkrétní a individuální jako naše svoboda – lze jí „ztratit“ nesčetně mnohými způsoby a mody, přičemž na této ztrátě vždy a nutně kolaborujeme. Naše svoboda je, jak si již domyslíme vždy, spolu-svobodou a naše ne-svoboda je vždy spolu-ne-svobodou, a to i v tom nejindividuálnějším možném „abstraktním řezu“, protože i zde jde o svobodu či nesvobodu nejméně dvou, kteří se setkávají – a pokud jde skutečně o naši nejindividuálnější identitu, pak rozhodně neběží o setkání se ledasjaké, nýbrž naší mezní identitu zakládající a ustavující.
… opakuji tedy:
… svou volbou neděláme svou svobodu, ani tato svoboda není identická s touto volbou – svou volbou děláme svou ne-svobodu.
* * *
… je tedy svoboda a ne-svoboda „stejná“ pro „každého“? … může být? …
… jistě, že není – vždyť jsme „každý jiný“, a to zcela mezně!
… to znamená jediné: naše svoboda i ne-svoboda jsou situačně(!) „složité“. „Volba“, která zbavuje svobody jiného velmi vážně, zasahuje naši svobodu jen „nevýznamně“, či dokonce mě samotného „ochraňuje“ před podobnou ztrátou svobody, kterou jsem svou „volbou“ jinému způsobil. Zbavování(se) svobody tak může mít svou velmi složitou vnitřní „ekonomii“, kterou v tomto zbavování(se) vždy vytváříme a „kalkulujeme“. Zde neplatí žádné „generální soudy“, zde není žádných „generálních pravidel“ – jsme zodpovědní za každý svůj čin, který je vždy „podložen“ nějakou naší volbou mezi RŮZNÝMI ne-svobodami, pokud jsme v situaci, ve které jsme před takovou volbu stavěni.
… kromě jediného! Existuje jediné opravdu „obecné pravidlo“ a jde o „pravidlo“ čistě negativní“:
… chceš-li (si) zachovat co nejvíce (jakékoli) svobody, pak vol vždy tu možnost, ve které je co nejméně bytostí, vzhledem k nim samotným, co nejmenším a nejmělčím způsobem proměněno ve Tvé věci, a to včetně Tebe samotného …
… jednoduše řečeno?
… „dělej“ co nejméně věcí, jak můžeš … tedy: … jen a jen tolik věcí, kolik je opravdu nutné a nezbytné k tomu, abys byl …
… a nejvýznamněji?
… „nedělej“ věci z jiných lidí … tedy: … „dělej“ věci z jiných lidí jen tehdy a jen tehdy, pokud ne to opravdu nutné a nezbytné k tomu, abys byl …
… pak zůstaneš tak svobodný, jak je to jen, v dané situaci, možné …
* * *
… je to opravdu snadné:
… odnímáme-li si svobodu, pak bychom při každé „volbě“, která tak činí, měli „přemýšlet“, zda je to stále ještě, v naší konkrétní situaci, opravdu nutné, a zda není „jiná možnost“ …
… slyšíte toho čtveráka Sidhárthu? … slyšíte Kanta? … slyšíte Marxe? … slyšíte Nietzscheho? … slyšíte správně! … ale je tu toho ještě mnohem více „navíc“ … a v mnohém mnohem „méně“ :-)
* * *
… židovská tradice si vypráví o golemech, o homunkulech, o člověku-věci, o člověku zabaveném svobody vzhledem k člověku tak, jako je v metafoře člověk nesvobodný vzhledem k bohu – hle člověk: „božská věc“. Je třeba toto vyprávění podržet, protože člověk-věc je to nejděsivější, co může člověk vytvořit. Pokud jsme něco takového vytvořili, protože jsme v dané situaci museli, pak je třeba vždy přemýšlet, mít „na pozoru“, o tom, zda a kdy je možné tohoto homunkula zničit – protože homunkulus je to, co může zničit a zničí člověka …
… jsem Golem, anebo rabbi, který může z jeho čela setřít Slova, jež onu hromadu hlíny proměňují v cosi člověku tak „podobného“? … a tak ne-lidského …
… hmmmm … Praha byla dnes poránu již opravdu chladná … čím jsem starší, tím mi ta podělaná zima zalézá hlouběji …
Vyrobil: geon 17.10.2006, 12:36:00
